Letní tábor

Konečně nám skončila škola a všichni jsme se rozprchli jako hejno much. Ačkoli spolužáci měli večer sraz v hospodě, já šel domů. Měl jsem na práci důležitější věci: hned prvního července jedu na tábor a musím si všechno zabalit a nakoupit zásoby cigaret a nějakou tu láhev k pití. Večer jsem se snažil dovřít přecpaný kufr a tiše záviděl kamarádům, kteří si již teď jistě prozpěvovali: „Hospodo, Hej hej hej, nalejvej !“.Druhý den mě ve tři ráno probudil budík. Odjezd byl totiž netradičně už ve čtyři a v půl čtvrté byl sraz na nádraží. Vlak měl tři hodiny zpoždění, takže jsem se klidně mohl doma prospat, ale kdo to měl vědět. Dětí jelo na tábor spoustu a všechny se do vlaku nevešly. Vedoucí ale hodil řeč s výpravčím a k vlaku byly připojeny dva dobytčáky, přesně ty, ve kterých vozili židy do plynu. Děti chtivé dobrodružství se hned začaly hlásit do dobytčáků, ale já se chtěl cestou ještě vyspat , tak jsem zvolil standardní vůz druhé třídy.Při odjezdu jsem spatřil,jak někdo dobíhá vlak a skočil přímo pod kola. Ani nevím, jestli přežil, protože vlak vjel do zatáčky a louže krve mi zmizela z dohledu. Jeden z prcků na něco venku ukazoval a když jsme venku míjeli sloup, s výkřikem se chytil za krvavý zbytek ruky. Cesta proběhla v klidu, i jsem se vyspal, a když jsme přijeli do jakési vesnice, kde vlak zastavil, děti vypadali z dobytčáků a strašně chrchlaly a smrkaly. Asi trochu v otevřeném vagóně nafoukaly a taky se asi trochu nadýchali výfukových zplodin dieselové lokomotivy. Hned nato vyběhl strojvůdce a začal řvát, kdo jako zatáhl za záchranou brzdu a ať z vlaku vypadneme a jdeme dál po svých. Stejně už to bylo jen kousek a po hodině chůze lesem jsme došli k ostnatým drátům s cedulí: „PRACOVNÍ TÁBOR JÁCHYMOV – POZOR RADIOAKTIVITA“ . Několik dětí se toho zděsilo a tak je vedoucí uklidnil se slovy, že pracovat budeme jen za trest a že jsme tu na rekreaci. Jarda, který je z nás největší a bude mu už 15 se ušklíbnul a pravil ke kamarádovi: „Cha! To jsem zvědavej, kterej debil tu bude za trest jako první makat!“ As!
i to ale řekl moc nahlas, protože ho vedoucí chytil za ucho a dotáhl ho k horníkům, chvíli s nimi něco probíral, pak ukázal na Jardu a od horníků vyfásnul nějaké peníze. Horníci strčili Jardovi do ruky lopatu a krumpáč a odtáhli ho do šachty. Pak jsme šli ještě asi sto metrů a spatřili jsme řadu chatek. „Zde budete čtrnáct dní bydlet. Dneska už nebudeme nic dělat, jenom se tu zabydlíte. Rozchod!“ , oznámil nám vedoucí a zamířil k hospodě. Když řekl „nic dělat“, nenapadlo nás, že tím myslel i jíst, ale většina lidí byla vybavená z domova sušenkami a díky horku trochu zeleným salámem tak nikdo hlady neumřel. Dva malý smradi se bavili tím, že lezli po střeše chatky a jeden z nich spadl a přitom zlomil hromosvod. Při pádu se mu nic nestalo, ale v noci přišla bouřka, do chatky uhodil blesk a oba haranti uhořeli. V noci nás napadlo, že se pomstíme srojvůdcovi, který nás nechal jít pěšky a šli jsme na nádraží a přinesli panel, co ležel v jednom vagónu na koleje. Nečekali jsme dlouho a blížil se vlak. Když strojvůdce spatřil nečekanou překážku, začal brzdit, ale samozřejmě to neubrzdil a souprava vykolejila. Když se kolem začali motat policajti, stáhli jsme se do tábora. Ráno se dopotácel Jarda. Hned po příchodu zvracel a za dvě hodiny mu začaly padat vlasy a zuby. Zdravotnice ho vyhodila s tím, že simuluje a po snídani přišel za vedoucím jeden z horníků a řekl mu, ať mu neposílá takový sráče, že dobývat uran není pro děti a že chce vrátit peníze. Vedoucí mu tedy s lítostí vrátil tři stovky a pochmurně prohlásil, že půjdeme na celodenní výlet a že když budeme hodní, tak nás večer nechá hrát hry na počítači. Když někdo nadhodil, kam že to vlastně půjdeme, dostalo se mu od vedoucího odpovědi, že do Německa a že doufá, že máme všichni pasy. Nikdo jsme je samozřejmě neměli, kromě malého Káji, který se nám v noci svěřil že chce konečně vypadnout pryč z naší kapitalistické diktatury a všichni jsme si mysleli, že kecá. Vedoucí si nás změřil pohledem, pak zašel ke sporťákovi pro brokovnici a řekl : „ Dobrá, půjdeme le!
sem. Ale když někoho chytí ostatní ho neznají ! Jasný ?“ . „Jasný !“, ozvalo se zborem a vyrazili jsme. Po chvíli vedoucí zavelel, ať se přikrčíme. Spatřil totiž jako první statného chlápka v maskáčích s dobrmanem. Nabil tedy brokovnici a na třetí pokus se mu povedlo skolit chlapa i psa. Když jsme se přiblížili, zasažený zasténal: „Proč ? … proč už mi nenechají ani vyvenčit psa ?..?!“ Vedoucí to nechal bez odpovědi a odtáhl těla do mraveniště, poučujíc nás o tom, jak nejlépe zahladit stopy. Po chvíli jsme spatřili vesnici. Jakýsi člověk nás otázkou „Wie spät ist es ?“ ujistil, že jsme konečně ve třetí říši, ale když na něj vedoucí asi usoudil, že už je dost pozdě, protože začal někam utíkat. Vedoucí řekl: „Tady máte dvě hodiny rozchod a jak zjistím, že někdo něco ukradl, urazím mu pracky.“ Za dvě hodiny jsme se opět všichni sešli, kromě Káji, kterému se asi splnil jeho sen a všichni byli ověnčeni zbožím všeho druhu. Nevím, kde to vzali, protože když nikdo neměl pas, neměl asi ani marky, ale byl jsem zticha, protože i vedoucí měl pěknou koženou bundu, kterou si asi těžko mohl jako skladník dovolit. Do tábora jsme dorazili šťastně a vedoucí nám splnil slib:totiž, že nás nechá hrát ty hry. Hrál se samozřejmě Doom síťově a byla to ohromná zábava. Když se vedoucí vytratil, Jirka co počítačům asi rozumí, skončil hru a začal někde typovat hesla. Po chvíli se trefil a jeden adresář na disku promazal. Pak chtěl pustit asi jinou hru s názvem Purge, ale nepovedlo se, napsalo to jen seznam souborů, které smazal. Pak se vzdálil, protože se vracel vedoucí. Ten když spatřil počítač, zbledl a zařval: „Kdo to byl ?! Přiznejte se a nic se vám nestane !“ Jeho pohled padl na Davida, který se smál, protože si s Martinem vykládali vtipy. Vedoucí ztuhnul, pak popadnul basebalovou pálku a se slovy „Ty svině, to byla má celoživotní práce!“ mu jí nakouřil do tlamy. David se složil, začal plivat zuby a krev a když dostal druhou do týla, tak znehybněl. Překvapilo mě, že se vedoucí tak nasral, Protože soubory tam nebyly žádné důleži!
té, tedy BAT,COM a EXE, jak jsme se učili ve škole. Jen nějaké ASM,C a PAS o kterých jsem neslyšel a ve škole taky nikdy nebyly. „A teď všichni spát !“ zavelel vedoucí a vrhl se k počítači a něco začal zuřivě vyťukávat. Ráno, když jsme šli na snídani, David tam pořád ležel a vedoucí zavolal jeho rodičům domů, že se Davidovi stala nehoda, že upadl ze schodů a vážně se poranil a ať si pro něj přijedou a nezapomenou si černý pytel. V poledne byl David olezlý mouchama a Martin se vytasil s akvárkem, co někde našel, že zná prima hru „Na vojáky“. Nachytal deset masařek a deset normálních much a zeptal se mě který chci. Vybral jsem si masařky protože jsou větší a tudíž i silnější, ale Martin mě ujistil, že ačkoli jde o vojenskou hru, nejde v ní o sílu. Pak mě naučil jak změnit mouchy v elitní jednotku: nejdřív vytvořil pěšáky tak, že mouchám utrhl křídla a pak výsadkáře-to jim utrhl nohy. Pak odběhl a přinesl dvě psí hovna. Opět se mi zeptal, který chci a když jsem byl z volbou hotov, přikryl mouchy i hovna akvárkem otočeným dnem vzhůru. Pravidla byla jednoduchá: na čím hovně bude víc much z protivníkova týmu, ten prohrál, protože přišel o území. Po obědě jsme se šli a arénu kouknout a mouchy nás pěkně přechcali. Na hovnech nebyla ani jedna, zato po stěnách jich lezlo a naráželo do nich. Pár jich už chcíplo a Martin smutně prohlásil, že ho to naučil brácha a že tady lítaj blbý mouchy. Pak jsme se šli věnovat odpolednímu programu. Vedoucí řekl, že nám už počítače nesvěří, aby nemuselo znovu dojít ke včerejší politováníhodné události, ale když se nám ten Doom tak líbil, má pro nás něco jiného. Rozdal nám vzduchovky, broky a motorkářské helmy, abychom nepřišli o oči a řekl, že kdo ucítí štípnutí, vypadává ze hry. Popadl jsem zbraň a zaběhl do lesa. Měl jsem štěstí, moje vzduchovka měla zásobník a nabíjela se pákou. Někdo dostal obyčejnou a tudíž musel po každém výstřelu lámat hlaveň. Pár lidí jsem zasáhl a několikrát jsem byl také zasažen, ale nikomu jsem to samozřejmě neřekl, protože jsem nechtěl ukončit zábavno!
u hru. Pak jsem spatřil jak Vašek rozbil pažbou Jirkovi helmu a využil jsem příležitosti a vypálil. Jirka se chyt za oko a začal bulit. Náhle se Vaškovi rozlítla hlava a mozek pomalu stékal po stromě zanechávajíc žlutočervenou stopu. Překvapením jsem otevřel ústa a pak jsem spatřil, že někdo ukořistil sporťákovo brokovnici. Teď začalo jít do tuhého. Ukryl jsem se za strom a pak jsem zaslechl další výstřel. Ze stromu se ozval křik a skoro na mě spadl nějakej harant, kterýmu výstřel urval obě nohy. V duchu jsem střelci poděkoval, protože jsem o smradovi nevěděl a opatrně vykoukl zpoza stromu. Dotyčný střelec s brokovnicí se rozhlížel a spatřil pohybující se křoví. Zamířil a já toho využil a dostal jsem se z jeho dosahu dříve, než dostane toho chudáka v křoví. Pak jsem zaslechl zvuk motorové pily. Nejdřív jsem si myslel, že jí má někdo jako zbraň, ale pak jsem zaslechl praskání a ránu. Opatrně jsem vylezl z úkrytu a uviděl tělo toho s brokovnicí ležet pod stromem a spoustu krve okolo. Popadl jsem jeho brokovnici, ale hned jsem ji zahodil, protože náraz stromu ohnul hlaveň. Hra se hrála ještě asi čtvrt hodiny a pak nás vedoucí svolal na večeři. Díky ztrátám bylo jídla víc, ale všechno sežral vedoucí. Další den pak byla na programu soutěž. Vítěz měl dostat obrovský dort a ani další pozice neměly být bez cen. Vedoucí pro nás připravil spoustu disciplín a za každou jsme mohli dostat body. Kdo bude mít nejvíce bodů, vyhraje, samozřejmě, a kdo nejmíň, tak bude muset uklidit celej tábor. Jedna z disciplín měla být střelba z brokovnice, ale ta přišla k úhoně při bojové hře, takže jsme se museli spokojit se vzduchovkami. Střelba byla jako první, protože vedoucí prohlásil, že na konci soutěže stejně nic netrefíme, jak se nám budou klepat ruce. Vedoucí někde sehnal hejno slepic a v první disciplíně se hodnotilo, za jak dlouho soutěžící opeřence sejme. Trefil jsem ptáka hned první ranou, ale nezabila slepice začala lítat po ohradě, že jsem ji nemohl dostat. Nakonec mě napadlo hrdnout ji pažbou a když spadla na zem, stř!
elil jsem ji zblízka do hlavy. Většina lidí také nezabila svého ptáka také napoprvé a protože málokoho napadl trik s pažbou, disciplína se dost protáhla. Vedoucí se nervózně díval na hodinky a když skončil poslední se střelbou, řekl že je málo času, tak si trochu zaběháme. Běhat se mělo do padnutí, což je pro někoho brutálnější, než maratón. Vyrazili jsme a po několika minutách začali odpadávat malí haranti. Vedoucí nás povzbuzoval tím, že za běh je nejvíc bodů a že jestli nechceme do konce tábora mejt hajzly, ať koukáme makat. Sralo mě, že Tonda měl viditelně víc síly než já, tak jsem mu u rybníka nastavil nohu a strčil do něj. Stačil jenom zařvat „Ty svině!“ a pak se za ním zavřela voda. Když jsem běžel další kolo, koupal se pro změnu jeden z harantů z druhého oddílu a Tonda se sušil u chatek a zuřivě na mě gestikuloval. Po šedesátém čtvrtém okruhu se mi začala motat hlava a v hubě jsem měl pachuť krve. Pak jsem zakop a neměl sílu se zvednout. Doplazil jsem se k chatkám a myslel na to, že Tonda vlastně dopadl líp. Na trati bylo ještě asi deset dětí a jeden z nich, mohutný tlouštík, od kterého bych takovou výdrž nečekal, se s funěním ke mně dovalil a vytrhl mi dvoulitrovku koly a na ex ji do sebe dostal. Asi to neměl dělat, protože stejně nevyhrál, zato dostal zápal plic a protože zdravotnice neměla antibiotika, tak v noci umřel. Po běhu následovala půlhodinová pauza. Po ní prý abychom se zchladili následovali skoky do vody. Z patnácti metrové skály se skákalo na styl a vedoucí hodnotil například, kolikrát se soutěžící ve vzduchu otočil. Disciplína začala dost nešťastně, protože soutěžící skočil placáka a při té výšce si roztrhl břicho a jeho střeva teď plavala po hladině a jako by té smůly nebylo té smůly dost, druhý skočil šipku do bahna u břehu a už se nevynořil. Já jsem skočil co nejdál, abych nedopadl na břeh, ale dalšího soutěžícího Petr strčil a ten, protože se pořádně neodrazil, dopadl na kameny před jezerem. Vedoucí řekl, ať si toho nevšímáme, že my ostatní jsme aspoň trochu šikovný, a ať se so!
ustředíme na svůj výkon. Když jsme skončili se skoky, čekala nás poslední a to, alespoň podle mínění vedoucího, nejtěžší a zároveň rozhodující disciplína-a to plnění bobříka odvahy. Měli jsme bez jištění vylézt na místní skálu. A zase se dostat dolů. Kdo to zvládne v nejlepším čase, dostane nejvíc bodů. Petr prohodil k vedoucímu, aˇy nám to předvede a vedoucí řekl, že nám nemusí nic předvádět a že Petr poleze první. Petr se rozběhl a skočil co nejvýše na skálu. Dál mu to šlo dobře. Povedlo se mu vylézt nahoru a když se tam postavil a podíval se dolů, tak se mu rozklepali nohy a začal vrávorat. S hlasitým „UAAAÁÁÁÁÁ“ sletěl ze skály a protože si při pádu zlomil páteř, tak se mu nepodařilo postavit. Vedoucí to komentoval s tím, že je diskvalifikovanej, a ať nastoupí další. Harant co měl nastoupit po Petrovi se rozběhl pryč. S ním několik dalších. „Zpátky svině, všichni jste diskvalifikovaný!“ , zakřičel na prchající hlouček vedoucí a aby ocenil alespoň Petrovu snahu, napsal parchantům mínusové body. Teď přišla řada na mě. Nesměle jsem se zeptal, jestli se nestačí vrcholu jen dotknout a vedoucí odvětil, že po nás nikdo nechtěl, abychom nahoře poskakovali a ať už lezu. Opatrně jsem se škrábal nahoru a tipoval jsem, co si zlomím. Lezl jsem poslepu, abych neviděl dolu a když jsem nemohl nahmatat další skálu, ozval se zezdola vedoucí, že už to stačí a ať se jako Petr nezdržuju nahoře. Dolu to šlo hůře, než nahoru, ale za chvíli jsem stál na pevné zemi vychutnávaje krásu země, asi tak, jako ztroskotanec, který se vyplazí na ostrůvek. Mé úvahy přerušil vedoucí s tím, že ten čas byl dost mizernej a že on v mých letech by to zvládl třikrát tak rychle. Ale když nastoupili další, o moc rychlejší nebyli. Nehoda se stala už jenom jednou a dotyčným chudákem byl Jarda, který se ještě ani nevzpamatoval z ozáření v uranových dolech. Protože sebou při pádu dost mrskal, nedopadl na záda, jako Petr, ale na hlavu a dost hlasitě to křuplo. Hned nato opustil bojiště další hlouček harantů, kteří byli odměněni zápornými body. Po v!
ečeři bylo slavnostní vyhlášení výsledků a já samozřejmě nevyhrál, protože jsem měl slabý běh. První byl Pepa, který bydlí s tlouštíkem v jedné chatce. Tlouštík, u kterého se začal projevovat zmíněný zápal plic využil příležitosti, kdy se Pepa nekoukal a dort mu spořádal na místě a ještě hladově koukal po sladkostech, které dostaly děti za druhé až desáté místo. Já za desáté místo jsem dostal čokoládu, ale raději jsem ji daroval tloušťovi, protože už byla rozbalená, trochu smrděla a lezli po ní mravenci. Na posledním místě byli rovnou tři smradi. Všichni totiž netrefili slepici, v běhu odpadli nejdříve a byli mezi těmi, co se proradně vzdálili od skály. Vedoucí k nim pomalu přišel a oznámil jim, že dorána budou čistý záchody a ať je vydrbou třeba kartáčkem na zuby a teď si každej z nich udělá 300 kliků za to, že utekli od skály a že na to dohlídne Tom, který je znám tím, že šikanuje malý haranty. Přesvědčil se, že malí začali klikovat a šel pro Toma. „Tohle jsou kliky, vole? A co ta prdel?“, ozvalo se nad jedním z hajzlů, když k němu přišel Tom, který mu vzápětí přidup vystrkující prdel. „A ty se tomu nesměj!“, otočil se ke druhému, ačkoliv se vůbec nesmál, a podrazil mu ruce. Smrad spad na hubu a začal kolem sebe prskat zuby. Tom si toho nevšímal a přišel ke třetímu a kopnul ho mezi nohy: „To abys nebyl takhle rozkročenej!“ Za chvíli už parchanti nemohli a tom do nich kopal tak dlouho, dokud neudělali zmíněných 300 kliků. Pak nastoupili na toalety. Jeden z nich obětoval houbu na mytí, ale další dva měli jen kartáček na zuby. „A jako na vojně!“, ozval se za nimi vedoucí a dohlížel na ně tak dlouho, dokud nebyly mísy čisté. Asi ve dne v noci nás vzbudili, že je noční hra. Baterky ať necháme v táboře a vyrazíme za vedoucím. 3li jsme po tmě lesem a každou chvíli se ozval výkřik typu: „Au, moje voko!“ „A teď poklusem“, přikázal vedoucí a harant přede mnou zakopl a spadl břichem na ostrou větev a začal skuhrat. Vedoucí na něj posvítil baterkou a řekl, že ho tu musíme nechat, protože hru musíme dohrát do rána,!
dokud bude tma. Když jsme přišli na mítinku, začal nás vedoucí posílat po jednom v intervalu deseti minut a řekl, že koho přistihne, jak jde ve dvojici, ten bude zbytek noci ve studený vodě v rybníce a sežerou ho tam pijavice. Úkolem noční hry ukázat odvahu a vydržet minutu u mrtvoly, která je kousek odtud. Cestou se máme držet svíček a prý se neztratíme. Když jsem šel já, půlka svíček už nesvítila, ale já se neztratil,protože jsem zde byl už loni. Jiní asi to štěstí neměli, protože jsem zahlédl nějaké nohy koukat z bažiny, kolem které vedla cesta. Kluci typovali, že „mrtvolou“ bude nějakej vycpanej svetr, já jsem však uviděl silně zapáchající tělo, velikost odpovídala Davidovi, ale vsadit bych se nemohl, protože už byl rozežranej červama. Po minutě jsem se vydal zpět a byl jsem rád, že je to za mnou. Né, že bych se bál, ale ten smrad mi vadil nejvíce. Při noční hře se nakonec ztratili jen tři, protože zbytek dorazil k poledni druhý den. Jeden z těch tří se nenašel vůbec, druhého našli okousaného od vlků a medvědů a třetí ležel v bažině, jak jsem si už všiml v noci. V sobotu nám vedoucí zajistil exkurzi do dolů. Dostali jsme helmy a výtahem sjeli do šachty. Horníci nás při práci zdravili a já si všiml, že je slabé světlo i v místnostech bez osvětlení. Všude také byly cedule se znakem jaderné reakce a nápisem „VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“. Vedoucí nám začal vykládat princip jaderného štěpení a když se slovy, že se musí spojit dvě podkritická množství na jedno kritické začal nosit uran na jednu hromadu, připomněli jsme mu, že už je čas jít na oběd. V neděli byl na plánu táborák. Všichni jsme se na něj moc těšili a radost nám nezkazilo ani to, že jsme celej den nosili z lesa dřevo. Dva byli pověřeni řezáním špalků na cirkulárce a jeden z nich si uřízl ruku. Konečně nadešel večer a mělo dojít k velkému opékání buřtů. Problém byl, že hranice nešla zapálit a tak vedoucí přinesl benzín. Poučuje nás o opatrnosti při rozdělávání ohně, lil benzín z kanistru do ohniště a jak tak vykládal, přes proud mu chytil celej!
kanystr. Vedoucí zařval: „Do p…..!!!“ a odhodil hořící kanistr co nejdál. Hořící benzín se rozcákl okolo a tak tři děti Chytily taky. Běhaly tak dlouho po táboře, dokud z nich nebyl škvarek, ale vedoucímu se naštěstí nic nestalo. Pak jsme si opékali buřty a asi v deset hodin nastal čas se vytasit se zásobami alkoholu z domova. Nebyl jsem sám , kdo něco přinesl a za chvíli táborem kolovaly lahve s rumem, vodkou, fernetem, dokonce i se zelenou, ale tu jsem nepil, protože mi nechutná. Za chvíli bylo veselo a pár dětí, jak se motalo, spadlo do ohně. Ráno mě děsně bolela hlava, ani nevím, jak jsem se dostal do chatky a kolem mě bylo trochu nablito. Špinavej jsem byl jako prase, takže jsem asi někde upadl a když jsem vylezl z chatky, zjistil jsem, že jsem byl v cizí. To ale nic nebylo proti tomu, jakej byl bordel kolem ohniště. Válelo se tam spoustu dětí, některé nejevily známky života, včetně těch, které se ohořelé povalovaly v ohništi. Vedoucí se k nám připotácel s ovázanou hlavou a řekl, že dnes bude budíček až ve tři odpoledne a ať jdeme všichni do hajzlu.Toho dne jsme už nic neudělali a dobře mi bylo až v úterý.Asi v polovině druhého týdne jsme si zopakovali bojovou hru se vzduchovkami a tentokrát se to zvrhlo v krutou řež. Mlátili jsme se pažbami hlava nehlava a vedoucí nás musel rozehnat sekerou. Řval na nás, že už nám nedá zbraň do ruky, že ani nevíme, jak se používá a všichni, včetně mě museli vysbírat tábor od papírků. Ještě ten den odpoledne se k nám nahrnul jinej tábor, s tím, co tu ještě děláme, že oni tu mají být ode dneška a jejich vedoucí se s naším pěkně porvali. Ačkoli jsme tomu našemu děsně fandili, dostal přes rypák a byli jsme nuceni opustit prostor tábora. Protože byl večer, museli jsme někde přespat. Vedoucí zvolil nocleh pod širým nebem a asi to nebyl dobrej nápad, protože v noci lilo jako z konve a my promokli až na kost. Všem byla děsná zima a pár nás začalo dost kašlat. Vedoucí rozhodl, že tábor zabalíme a pojedeme domů o tři dny dřív a když se jeden z harantů zmínil o vrácení části!
peněz, vedoucí mu jednu vrazil s tím, že jestli chce, může peníze ostatním dát on. Na nádraží vedoucí zjistil, že nemá peníze na vlak a cestu pro všechny byl nucen zaplatit smrad, co se zmiňoval o tom vrácení peněz. Když jsme dorazili do Prahy, s lítostí jsme se všichni rozloučili a slíbili si, že příští rok pojedeme zase. Pokud se toho dožijeme.

Kategorie	Text je zařazen do těchto kategorií Srandovní texty - Povídky
Známka	2,83 (803)
Posláno	84x
Přidáno	23. 7. 2002

Komentovat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé, pokud jste registrovaní přihlašte se, pokud ne, budeme rádi pokud se zaregistrujete

---

[1] - Poslal(a) Pašík - email
Tak tohle je pěkně blbá píčovina, sorry za ty slova.

---